Významné ženy, které svůj původ nebo narození spojily s Kácovem  

 

Kunhuta Černčická z Kácova (+1603)

Páni Černčičtí z Kácova patřili ke starobylému českému panskému rodu, který vymřel počátkem 17. století. Posledním mužským členem rodu byl Jan Purkart, vnuk Jana Černčického z Kácova, zakladatele Nového Města nad Metují a majitele kunštátského panství skládajícího se z hradu a městečka Kunštátu a 26 vesnic. R. 1558 Černčičtí z Kácova prodali kunštátské panství a Jan Purkart, působící v čestné funkci královského stolníka, přesídlil na nově zakoupené panství Chropyně u Kroměříže. Zemřel r. 1585 a ve své závěti odkázal svůj majetek Janu z Boskovic.

 
Ze šesti sourozenců v té době ještě žila jeho sestra Kunhuta neboli Kuňka Černčická z Kácova, od r. 1574 manželka Jindřicha Slavaty z Chlumu a Košumberka. Jindřich Slavata patřil k panské rodině, která stála v popředí veřejného života. Udržoval malou soukromou školu na hradě Košumberku (Chrudim) spravovanou bratrskými kněžími. Uvádí se, že Jindřich Slavata si dopřával potěšení přepychového života, jak se slušelo na bohatého šlechtice a na odříkavost předpisovanou svým členům jednotou bratrskou příliš nehleděl. Ani Kunhuta Černčická nepatřila ke zchudlé šlechtě, neboť svému manželovi půjčila smluvně doloženou velkou částku peněz. Jindřich Slavata působil od r. 1595 na základě příbuzenských vztahů jako poručník budoucího frýdlantského vévody a vojevůdce Albrechta z Valdštejna a Kunhuta Černčická jako poručnice jeho sester Anny Kateřiny a Marie Bohumily. Kunhuta Černčická měla se svým mužem dvě děti: Boženu (Beatrici) a Diviše Lacemboka.
 
Paní Kunhuta Černčická závěť svého bratra Jana Purkarta napadla a dožadovala se její neplatnosti. V majetkové při nakonec zvítězila, i když součástí uzavřené dohody bylo, že musela uhradit jako dědička po svém bratrovi i jeho dluhy. Kunhuta Černčická z Kácova zemřela kolem roku 1603.
 
Druhou významnou členkou rodu měla být její sestra, poslední řeholnice, převorka kláštera premonstrátek v Nové Říši - Anna Černčická z Kácova. Poslední historické práce však tuto skutečnost nepotvrzují, ale vyvracejí.
 
 
 
Anna Kurzová - Vlčková (16. 8. 1846, Kácov - 15. 1. 1929, Praha)
 
Otcem Anny Vlčkové byl kácovský učitel Josef Kurz a matkou Františka Navrátilová z Kondrace pod Blaníkem. Jejich seznámení v Hrádku u Vlašimě popsal ve svých vzpomínkách Václav Vlček. Tehdy na pouti Josef Kurz Františku poprvé uviděl, doprovázel ji s jejím otcem jen kousek cesty, která skončila až v Kondraci, kde přespal a ráno požádal o Františčinu ruku. Z rodu Navrátilových z Kondrace pocházela řada významných osobností, např. Michal Navrátil, právník a spisovatel a příbuzensky sem patřil i kněz Antonín Norbert Vlasák, autor historických a místopisných studií.

V r. 1868 se Anna Kurzová provdala za spisovatele Václava Vlčka, žáka učitele Josefa Kurze. Václav Vlček se proslavil jako vydavatel časopisu Osvěta (od r. 1901 jako Vlčkova Osvěta), který vycházel 51 let. Manželům Vlčkovým se narodily čtyři děti, z nichž dvě - Milada a Jaroslav - zemřely v r. 1877 při epidemii neštovic. Dcera Ludmila Matějovská byla členkou činohry Národního divadla (zemřela r. 1952), syn Vladimír se stal inženýrem a přispíval také svými články do Osvěty. Na vzpomínkové akci ve Střechově, rodišti Václava Vlčka, se v r. 2008 účastnila i Vladimíra (Iška) Fišárková, úspěšná módní návrhářka, pravnučka Anny a Václava Vlčkových.

Po smrti Václava Vlčka převzala Anna Vlčková vedení časopisu sama. V r. 1909 zde uveřejnila své vzpomínky na počátky vzniku Osvěty a přátelství s řadou významných osobností jako byla E. Krásnohorská, A. Heyduk, V. Hálek, K. V. Rais nebo F. Doucha. Své příspěvky uveřejňovala i v dalších časopisech jako byly Ženské listy.

Literární pozůstalost Anny Vlčkové je uložena jako součást pozůstalosti Václav Vlčka v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Jen část dopisů Anny Vlčkové tříděných podle osobností přesahuje sto položek. Anna Vlčková je pochována v rodinném hrobě Vlčkových na Vinohradském hřbitově v Praze poblíž kostela svatého Václava. 

 
 
 
Marie Fischerová - Foglarová (* 26. 12. 1877, Kácov - + 18. 2. 1980, Praha)
 
Marie Fischerová se narodila 26. 12. 1877 v Kácově v č. 24 v domě na náměstí označovaném jako panská hospoda a patřícím pod kácovský pivovar (dnes Hotel Kácov). Jejím otcem byl Antonín Fischer z Kácova a matka Marie roz. Lukášová z Chotouchova. Z rodiny Fischerů jsou v Kácově doloženi dva sládkové: Josef Fischer (1877 - 1881) a František Fischer (1881 - 1887). Do rodu patřil i akademický malíř Julius Fischer, nerozlučný přítel Mikuláše Alše. M. Fischerová prožila mládí v Kutné Hoře a v Kolíně, kde se učila hře na piano. V Kutné Hoře u učitelky Maškové, v Kolíně u světoznámého kapelníka Františka Kmocha.
 
21. 5. 1899 uzavřela M. Fischerová sňatek s Jindřichem Foglarem (1872-1911), synem Jindřicha Foglara, zvěrolékaře z Unhoště. Roku 1904 se jim narodil syn Zdeněk (+ 6. 11. 1967), r. 1907 druhý syn Jaroslav Foglar, spisovatel knih pro mládež.
 
Ve svých vzpomínkách Život v poklusu popisuje Jaroslav Foglar jak jeho maminka chodívala hrát na piano do klubu inženýrů skladby Beethovena, Myslivečka, Mozarta a jiných klasiků. Paní Foglarová se po smrti svého manžela již nikdy nevdala. Poručnictví nad syny vykonával její bratr František Fišer z Nuslí. S výchovou synů jí pomáhala babička, která se k nim přistěhovala. V Praze v Korunní ulici č. 18 si zřídila malé papírnictví, které provozovala v letech 1913 - 1933. Rodina žila velmi skromně. Z osobních písemností uchovávaných v Literárním archivu Památníku národního písemnictví vyplývá, že paní Foglarová byla častou návštěvnicí divadelních představení, o kterých si vedla osobní záznamy. Jaroslav Foglar se nikdy neoženil a celý život se ojedinělým způsobem staral o svou maminku. Ve svých vzpomínkách se zmiňuje o Kácovu, ale jako rodiště své matky ho neuvádí.
 
Marie Foglarová zemřela ve svých 102 letech a je spolu se svým synem pochována v Praze na Vinohradském hřbitově nedaleko kostela sv. Václava v rodinném hrobě Fišerových. 
 
 
 
Alena Nejepínská - Gajanová (21. 1. 1922, Kácov – 30. 10. 1994, Praha)
 
Alena Nejepínská se narodila v čísle 234 v dnešní Nádražní ulici v Kácově, kde byl její otec Karel Nejepínský učitelem. Od r. 1929 vykonával během volebního období úřad starosty, v letech 1937 – 1946 funkci ředitele školy. Její matka Marie Nejepínská rozená Kmochová zde byla v r. 1939 předsedkyní instituce Ochrana matek a dítek. V rodině byly 3 děti, z nichž Alena měla od mládí nosit silné brýle.
 
Alena Nejepínská po vystudování filosofie a historie na Filosofické fakultě UK v r. 1945 – 1949 pracovala jako vědecký pracovník Historického ústavu ČSAV, kde se věnovala moderním dějinám z meziválečného období. Do r. 1969 sepsala na 200 prací, z toho jsou dvě knihy, na dalších je uvedena jako spoluautorka. Své nejstarší zveřejněné práce z r. 1953 již podepisovala jako Alena Gajanová.
 
Historický ústav ČSAV vydal v r. 1968 knihu „Sedm pražských dnů. 21.-27. srpen 1968. Dokumentace“, tzn. Černou knihu. Instituce byla následně cíleně reorganizována a původní  pracovníci měli přejít na nová pracoviště. To platilo i pro A. Gajanovou, která v květnu 1970 jako řada dalších neobstála v rekonkurzu. Její další působení provázel zákaz publikování a vědecké činnosti. A. Gajanová byla po listopadu 1989 rehabilitována, ke své původní práci se již ale nevrátila.
 
Starší publikace A. Gajanové jsou dnes hodnoceny jako klasický příklad marxistického dogmatismu (kniha Dvojí tvář) a jako osobnost je řazena mezi generaci, která přešla z pozic fanatického třídního pohledu do stavu vystřízlivění. Její knihy a články jsou dodnes citovány autory historických pojednání.
 
Práce A. Gajanové jsou dnes uloženy v Národním archivu jako součást pozůstalosti jejího manžela Kolomana Gajana (Edelmana), který působil jako vysokoškolský pedagog a aktivní člen židovské náboženské obce. Alena Gajanová je pochována na pražském Novém židovském hřbitově spolu se svým mužem.
 
zpracoval Dr.František Procházka
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 


XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018