Řemesla a podniky v Kácově                                                                  

 

 
Rozvoj řemesel a podniků na venkově se v minulosti opíral o dosaženou úroveň zemědělství ovlivňovanou přírodními podmínkami dané lokality a kvalitou půdy. Nejrozšířenější půdní typ Středních Čech je kambiozemě, která se nachází i na Kácovsku a je velmi ceněnou půdou v lesním hospodářství. Aby zemědělská činnost tady byla úspěšná, je třeba zde uplatňovat širokou škálu postupů oproti jiným lokalitám.
 
 
Od nejstarších dob po zřízení cechů
Nejstarší zmínky o řemeslech v Kácově pocházejí z roku 1541, kdy při odhadu panství pro prodej byli v soupise na kácovském panství uvedeni: švec (2), mlynář, šenkýřka, přívozník, kovář (2), krejčí, tkadlec, řezník (2), zedník a bednář. Některá příjmení jako Jan Kožešník nebo Jan Mlynařík byla i tady odvozena nebo udělena na základě provozování řemesla. Každý řemeslník se věnoval pouze jednomu řemeslu, aby druhým nepřekážel. Už tehdy platilo, že kdo podle smlouvy úkol ve stanovený čas nesplní, bude potrestán vězením a zálohy musí vrátit. V r. 1651 uvádí soupis obyvatelstva na kácovském panství v majetku Viléma z Lobkowitz, že v Kácově existovala tato řemesla: řezník (4), tkadlec (3), švec (3) krejčí (3), pekař (2), kožešník (2), tesař (2), bednář (2), sládek (1), pekárek (1), mlynář (1), barvíř pláten (1), vinopalka (1), kuchařka (1), kovář (1), kramář (1), truhlář (1) a koželuh (1). Berní rula z roku 1654 rozšiřuje tyto údaje o řemeslo hrnčíře. O rozvoji řemesel v Kácově svědčí, že zde vznikly i cechy, které poskytovaly svým členům především ochranu před konkurencí cizích mistrů a nepovolených výrobců. Na venkově byly cechy zakládány vrchností, a ta také udělovala výsady a statuta jednotlivým cechům. Majitel kácovského panství František Scheidler ze Scheidleru (v r. 1656 – 1682) vymohl a dal vyhotovit podle vzoru z Německého Brodu a Čáslavě cechovní řády pro Kácov, a to pro cechy: řeznický, kovář ský, kolářský, bečřský, zámečnický, pekařský, mlynářský, tkalcovský, hrnčířský, ševcovský a krejčovský. Sdružený cech určený pro méně frekventované profese není evidován. Provoz řemesel směřoval převážně k malovýrobě s přebytky určenými pro trh. Panská výroba zpracovávala vlastní suroviny v pivovaře (zal. r. 1475), mlýnech a koželužně s vinopalnou.
 
 
Od zřízení cechů po živnostenský řád
V této době vznikají na nově se formujícím rozsáhlém kácovském panství z iniciativy majitelů první sklárny, z nichž nejznámější jsou Stará Huť (1650) a Morány (1707). Většina výroby směřovala k dodávkám polotovarů pro novoborské exportéry. Sklárny byly závislé na dostatku dřeva, a proto časem přerušovaly činnost nebo se stěhovaly na jiná místa. Tak vznikla například i sklárna pod obcí Kněž namísto Staré Huti. V literatuře se hovoří o blíže neurčené kácovské sklárně, z níž vycházely přípitkové lahvičky, malé i velké sklenice, často s cínovým víkem, jakož i obrázky sv. Václava a jiných v lidovém slohu. Z podnětu A.M. Františky Toskánské byla v r. 1728 postavena v Kácově papírna. Papírníci sami se nepokládali za obyčejné řemeslníky, toto řemeslo mělo být spíše uměním. V rámci papírny se objevovala nová pracovní zařazení jako skladač, snímač, hladič papíru, naběrač u kádě a zpracovatel hadrů. Zdejší výrobky byly určeny i pro potřeby ostatních panství majitelů. S nástupem A.M. Františky Toskánské jako majitelky panství jsou spojeny i počátky zaznamenaných havířských aktivit. Ve fondu Národního archivu jsou uchovávány dokumenty o hledání a pokusné těžbě kamenného uhlí a obnově těžby stříbra z let 1726 – 1806. Hospodářská politika státu směřovala k podřízení cechovní výroby manufakturní a nakonec k odstraněcechů úplně. V r. 1731 vláda vydala Generální cechovní patent omezující zásadně pravomoci cechů a platnost jejich privilegií. Roku 1754 došlo k rozdělení řemesel na komerční (předpokládal se rozvoj velkovýroby) a policejní (vázána k místnímu trhu). I když jsou dostupné další seznamy řemeslníků na kácovském panství (seznamy řemeslníků a tovaryšů usedlých na panství z r. 1769 a žádosti poddaných o souhlas vrchnosti k vyučení řemeslu uložené v Národním archivu), rozhodující pro další podnikání obecně byl přechod k velkovýrobě v textilním průmyslu. Existenci textilních manufaktur (jako v okolí např. Auerspergova manufaktura v Domašíně nebo Rottenhanovy podniky v Postupicích) zde nezaznamenáváme. Přitom předpoklady, kterými byl rozsáhlý chov ovcí zintenzívněný ještě podporou v době Marie Terezie (dovoz beranů ze Španělska), zde byly. Až do r. 1760 se v okolních lesích v pásmu od Uhlířských Janovic, přes Zruč až po Ledeč vyrábělo dřevěné uhlí, které ale představovalo pro obyvatele jen vedlejší zdroj obživy. Koncem 18 století byla zahájena svobodná platba na řekách. Vzniklo nové sezónní řemeslo plavců, kteří dokázali stavět vory a plavit dřevo k zákazníkům. Z Posázaví se dopravovalo asi 10 % splavovaného dřeva v Čechách. Přitom plavci z Kácova, Zruče a Ledče, kteří dopravovali dřevo do Čerčan anebo do Týnce nad Sázavou, kde ho předávali k další plavbě, bývali označováni jako Horňáci. Dřevo na vorech se plavilo do Prahy, později až do Německa. Toto cestou putovalo dřevo stavební, palivové a dřevo pro řemeslníky – dřevo na hřídele, šindele a loukotě. Význačnými osobnostmi kácovských plavců byl Celestýn Zeman (druhá polovina 19. stol.) a Marie Zemanová (okolo r. 1927). Zde je třeba zmínit projekt splavnění Sázavy z r. 1794 od profesora F. L. Hergera pro menší lodě, a to od Ledče nad Sázavou k Vltavě. Předpokládalo se, že z Posázaví se bude vyvážet dřevo a dřevěné výrobky včetně uhlí, některé potraviny, potaš, peří, len, konopí, vlna, plátno, příze, olej, kolomaz, smola, sklo, litina a další manufakturní výrobky. V jezech měly být zřízeny širší vorové propusti, pro lodě měly být zřízeny plavební komory.
 V r. 1846 byla papírna v Kácově přeměněna na mlýn, protože zastaralá ruční výroba nebyla schopna konkurence s levnější strojní výrobou. Zároveň se v této době společenských změn rozpadl i velkochov ovcí. Ke zrušení cechovního zřízení došlo v r. 1859 vydáním nového živnostenského řádu. Výrazným způsobem se během 19. století prosazovaly externí dodávky řemeslnických polotovarů pro tovární výrobu – domácí výrobci. V Kácově to byly zejména dodávky pro punčochářskou a obuvnickou výrobu ve Vlašimi, kde byly zřízeny továrny vídeňských podnikatelů. Zatímco na jiných místech kraje se v podnikání uplatňovali místní obchodníci a podnikatelé, na kácovském panství není tento jev zaznamenán. Pokud se zde vyskytli lidé s podnikatelskými schopnostmi, odcházeli a nalézali uplatnění jinde (např.: zdejší rodák Rudolf Bächer, majitel největší továrny na výrobu pluhů v Rakousku-Uhersku v Roudnici nad Labem).
 
 
Od živnostenského řádu do r. 1989
Novou éru ve vývoji živnostenských společenstev znamenala novela živnostenského řádu z roku 1883, která zastavila postupující nesoulad v živnostenském podnikání.A. N. Vlasák ve svém popisu Kácova z r. 1885 udává, že v Kácově existuje záložna, mlýny, pivovar, od r. 1869 lihovar na místě vinopalny a sýrárna umístěná v nižších patrech kácovského zámku. Lihovar se začlenil do řetězce podniků, které vznikly jako důsledek rozvoje pěstování brambor (počátek po r. 1750) a zpracování obilních přebytků neuplatnitelných na trhu.Přelom století znamenal nástup nového trendu – rozvoj turistiky a doprovodných služeb zejména možnost pronájmu letních bytů a hostinských a hotelových služeb, ke kterému došlo v důsledku výstavby posázavské železnice. Dráha nezabránila poklesu počtu obyvatel, protože města ležící na hlavní trati odsávala pracovní síly díky své příznivější poloze.Další zásadní změnou prošlo podnikatelské prostředí po r. 1918. Zákonem přešlo kácovské panství do majetku státu a Kácov přestal fungovat jako správní středisko panství. Bouřlivý meziválečný vývoj řemesel, služeb a drobné výroby je dokumentován nejen oficiálními soupisy, ale i dobovou inzercí s nezaznamenanými formami podnikání (např. půjčovna osobního auta s řidičem, pískaři). Hospodářský rozvoj je dokumentován i stavem zasilatelství. V r. 1924 byly na železniční mapě na trati Ledečko – Zruč tyto spediční stanice: Ledečko, Šternberk, Soběšín, Kácov, Chabeřice, Zruč. Doboví kronikáři udávají, že se u vývozu jednalo převážně o dřevo, stavební materiál, sklo, líh, obilí a další potraviny, drobné zboží, peří, zvěř a lesní plody. Dovážely se rovněž potraviny a drobné zboží, stroje, uhlí a stavební materiál. Místopisný slovník Československé republiky z r. 1929 udává, že v Kácově existovaly tyto podnikající subjekty: Raiffeisenbanka, spořitelní a záložní společnost, záložna, stavební družstvo, elektrárna, knihtiskárna, mlékárna, pivovar, 2 lihovary, 2 pily, cihelna a lom. Adresář republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství, 1932, udává pak z podniků: 3 výrobny cementového zboží, 2 cihelny, 2 elektrárny, elektrotechnický závod, knihtiskárna, lihovar, 3 mlýny, sušárna semen, 2 pily, pivovar, velkostatek a pro řemesla: hodinář, skladištní družstvo, 5 hostinců, hotel Růžička, knihař, obchody, malíř, Občanská záložna v Kácově, Spořitelní a záložní spolek v Kácově, Okresní hospodářská záložna, 3 zahradnictví.Stavební výroba se orientovala na dodávky pro místní potřebu, protože přepravní náklady činily zboží (až 49 % ceny) nekonkurenceschopným. Pouze v případě velkých stavebních akcí (výstavba Baťova závodu ve Zruči a muniční továrny ve Vlašimi) nacházely tyto dodávky uplatnění. Novým zlomovým momentem ovlivňujícím vývoj podnikání byly společenské změny po roce 1948 a nástup systému centrálního plánování. Po r. 1950 byla v místě zahájena výstavba největší továrny: tírny lnu. Platnost živnostenského zákona skončila v Čechách v r. 1965 a až do r. 1989 zde nemělo tento typ podnikání žádný právní základ. Povolení vydávaná Národními výbory občanům pro výkon řemeslných činností byla chápána jen jako dočasný přežitek. Almanach svazu požární ochrany v Kácově z r. 1974 (rukopis) udává soupis podniků v Kácově. Šlo o Středočeské lesy Benešov s přidruženou pilou (s 376 pracovníky), Českomoravský len n. p. Humpolec, závod Kácov s 97 pracovníky, hospodářství Kácov Státního statku Uhlířské Janovice (42 pracovníků), lihovar Kácov pracující pod hlavičkou České škrobárny n. p. se 2 stálým a 6 sezónními pracovníky. Vedle toho existovala v místě řada velkých firemních rekreačních středisek, které nabízely během sezóny další pracovní příležitosti.
 
 
Vývoj po r. 1990
V r. 1990 byl vydán zákon 105/1990 Sb. “O soukromém podnikání”, podle něhož si mohli občané registrovat svá soukromá podnikání. V Kácově bylo registrováno několik desítek živnostenských oprávnění. Avšak většina rozsáhlejších podnikatelských záměrů skončila nezdarem. Obecně je známo, že každý nezdar má nejen vnější, ale i vnitřní rozměr. Objektivní pohled na tyto události bude vyžadovat větší časový odstup. I zahraniční investice holandské společnosti Fox Products CZ orientující se na výrobu kovových konstrukcí, kotlů, těles, kontejnerů, výrobu motorových vozidel, karosérií, plastových a pryžových výrobků skončila po čtyřech letech neúspěchem a dražbou. Nicméně v r. 2013 udávala veřejná databáze Českého statistického úřadu, že v Kácově existuje 146 živnostníků. Podle právní formy existovalo ze k tomuto datu 5 státních organizací, 1 akciová společnost, 17 obchodních organizací, 2 družstevní organizace, 10 svobodných povolání, 2 zemědělští podnikatelé a 51 organizací ostatních forem. Co se týče převažujících činností největší počet byl soustředěn ve stavebnictví (45 subjektů), průmysl (35), velkoobchod a maloobchod, údržba motorových vozidel (32), zemědělství a rybářství (24), ubytování, stravování a pohostinství (22), profesní, vědecké a technické činnosti (14), činnosti v oblasti nemovitostí (12) a v dopravě a skladování (7). Peněžnictvím a pojišťováním se zabývaly 2 subjekty. Žádný subjekt se nezabýval činností v oblasti informační a telekomunikační.
 
                                                                                                              zpracoval  Dr. František Procházka
 
 

 


XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018