Kácovské pověsti


Lekna v erbu Černčických z Kácova

Starobylý erbovní znak Černčických z Kácova obsahuje dvě lekna – vodní byliny. Tento symbol je propojuje s rozvětveným rodem pánů z Kounic, Martinic a Talmberka.  Předkové Černčických z Kácova ho obdrželi dle pověsti za to, že pomohli knížeti ve válce s nepřáteli. Vojsko se během tažení ocitlo v bažinách a kníže nevěděl kudy a kam jít. Tu se ale jeden z hejtmanů rozjel a skočil s koněm přímo do bahniska. Jezdil sem a tam, točil se a obracel, až nakonec nalezl bezpečný přechod. Když se pak vracel, utrhl u země dvě lekna. Držel je vítězně v ruce jako znamení, že se šťastně vrátil a nebezpečí pro vojsko je zažehnáno. Na památku tohoto jeho skutku poručil kníže, aby potomci hejtmana nosili na svém štítě obraz dvou leken.
(Zdroj: A. Sedláček)

 

Zázračně uchovaný obraz Čtrnácti svatých pomocníků

Jednou jel Matěj Richman z Kácova do Kouřimě. Na cestě u Vranic s ním třikrát po sobě padl kůň. Jezdec však vždycky zdráv a bez úhony vstal a dál pokračoval v cestě. Když se vrátil domů, nechal na tom místě vystavět kapličku ke cti Čtrnácti svatých pomocníků jako poděkování za svou záchranu. Do ní pak nechal namalovat obraz se stejnou tematikou. Kaplička ale zůstávala nevysvěcena, a tak byl obraz zatím uskladněn v podkroví v místní hospodě ve Vranicích. Stalo se, že hospoda vyhořela. Oheň obrátil střechu na prach, ale v popeli se našel svěřený obraz, na třikráte rozlomený a se smůlou, která na něm horkem vyrazila. To se považovalo za zázrak, neboť ačkoli hostinec vyhořel, obraz zůstal. S přispěním farníků a vrchnosti byl obraz opraven a umístěn do kácovského kostela.
(Zdroj: G. V. Svoboda )

 

Strašidlo na kácovském zámku

V kácovském zámku se nachází domácí kaple. V ní kdysi odpočívaly ostatky svatého Liberáta, než byly přeneseny do hlavního oltáře místního kostela Narození Panny Marie. V kapli bývala podle přání kněžny Anny Marie Františky Toskánské za ni sloužena každou sobotu mše. Časem ale tento zvyk ustal. Prostory kaple byly nově určeny pro chov drůbeže.  Jamile se tak stalo, začalo na zámku strašit. Noc co noc se ozývaly kvílivé hlasy, klapot kroků, bouchání a hřmot, a to jak na schodech, tak na chodbách.  Snad to byl nespokojený duch zemřelé kněžny. Až když byla kaple opět vyklizena a navrácena původnímu účelu, strašení přestalo a na zámku byl zase klid.
(Zdroj: E. Herold)

 

Zázračně uchovaný obraz Čtrnácti svatých pomocníků

Jednou jel Matěj Richman z Kácova do Kouřimě. Na cestě u Vranic s ním třikrát po sobě padl kůň. Jezdec však vždycky zdráv a bez úhony vstal a dál pokračoval v cestě. Když se vrátil domů, nechal na tom místě vystavět kapličku ke cti Čtrnácti svatých pomocníků jako poděkování za svou záchranu. Do ní pak nechal namalovat obraz se stejnou tematikou. Kaplička ale zůstávala nevysvěcena a tak byl obraz zatím uskladněn v podkroví v místní hospodě ve Vranicích. Stalo se, že hospoda vyhořela. Oheň obrátil střechu na prach, ale v popeli se našel svěřený obraz, na třikráte rozlomený a se smůlou, která na něm horkem vyrazila. To se považovalo za zázrak, neboť ačkoli hostinec vyhořel, obraz zůstal. S přispěním farníků a vrchnosti byl obraz opraven a umístěn do kácovského kostela.
(Zdroj: G. V. Svoboda)


 O zakletém mlýně

V Pelíškově mlýně pod Kácovem vyrostla krásná Hana, dcera mlynáře. Zamilovala se do Karla, zdejšího převozníka, který její lásku opětoval. Zdálo se, že mladému páru nic nestojí v cestě. V té době ale přišlo nařízení vykácet zdejší les. Vytěžení dřeva přišel zajistit předák Marena s partou dělníků. I jemu se krásná Hana líbila. Jednou přišel za mlynářem Pelíškem, aby se s ním dal do spolku. Doba se mění, mlýn by se měl rozšířit jako na Labi, vedle postavit pilu a přes řeku most, plánoval Marena. Vím, že nemáte peníze, ale ty já mám, povídal. Budeme podnikat spolu. A pak, můžeme být jedna rodina, chtěl bych vaši Hanu za ženu, řekl. Mlynář dlouho váhal, ale pak mámení podlehl. A opravdu. Marena zanedlouho postavil most a pilu, zvelebil mlýn.  Převozníci byli najednou bez práce, zhrzený Karel se dal na vojnu a odešel do světa. Před tím však místo zaklel. Krásná Hana si chodívala vyplakat oči ke starému převozníkovi. A konečně, konečně byla ve mlýně svatba, krásná Hana si brala Marenu. A přišlo jaro. A s ním i neslýchaná povodeň. Pelíškovu chloubu, most, strhla a s ním i pilu. Voda odnesla i zásoby cizího obilí ve mlýně.  V tom čase Marenova žena zemřela při porodu. Zůstal jen její synáček, dědic. A ožebračený Marena – jednoho dne po čertovsku zmizel.
(Zdroj: M. Vachtlová).

 

Začarované údolí - Babí důlí

Z úbočí Klenku k Sázavě směřuje od pradávna úzké těžko dostupné údolí s potůčkem. Lidé se sem báli chodit. Když táhlo krajem cizí vojsko, drancovalo a loupilo, lidé se zde schovávali a nikomu se nic nestalo. Tehdy se tomu místu začalo říkat Babí důlí. Jedna kořenářka z Holčic, Anna, v tomto údolí trhávala zázračné byliny a z potůčku brávala vodu na vaření svých zázračných lektvarů. Po zranění v mládí Anna napadla na jednu nohu a do Babího důlí chodívala trhat byliny se svou dcerkou. Jednomu pacholkovi z panského dvora zvědavost nedala a kořenářku sledoval. V lese se mu kořenářka i s dcerkou ztratily. Z husté houštiny ale proti němu najednou vyrazila srna se srnčetem, které si ho důvěřivě prohlíželo a vůbec se ho nebálo. Pacholek tak krásné oči ještě nikdy neviděl. Nemohl se pohnout z místa a stál jako solný sloup. Srna ale náhle zamečela a mládě odběhlo za matkou, která klopýtala na jednu nohu. Pacholek přísahal na to, co viděl. Srna byla proměněná bába kořenářka. Lidé se pak do údolí báli ještě více chodit.
(Zdroj: J. Kotrejch)
 

Tajná chodba na Pustém hradě

Dříve byly kolem Kácova hluboké lesy a v nich mnoho zvěře. Proto sem jezdili pánové často na hony. Zdejší krajina se jim líbila a tak vystavěli na levém břehu řeky na prostřední skále tvrz (dnes zřícenina označovaná jako Pustý hrad).  Nebyla velká, ale na pěkném místě. Přístup k ní byl z bývalé cihelny. Z tvrze vedla tajná chodba, která končila v nynějších Tichonicích a u Dolních Machků na zahradě. Sesutý východ býval pěkně viditelný.
(Zdroj:  J. Hazuka)


Hastrmani od mlýnů

U mlýnů okolo Kácova sídlili odpradávna hastrmani, kteří si navzájem vyváděli různé taškařice. Každý mlýn měl svého vlastního vodníka. Jak zanikaly mlýny, tak hastrmani odcházeli. Zmizel tak kácovský Sáza, hastrman Chocholka, který sedával na soutoku Sázavy se Želivkou. Zdejší hastrmani měli dlouhé vlasy, fráček do zelena, lišili se ale barvou kalhot, které bývaly bílé nebo červené. Při svitu měsíce sedávali u vody, naslouchali hučení jezu, kvákání žab a vzpomínali na staré časy. Navzájem si přetahovali mleče a lákali je k panu otci. Jejich oblíbenou zábavou bylo obracet rybářům vrše vchodem proti proudu vody. Někdy mezi sebou závodili v podobě ryb.  Jinou kratochvílí zase bylo proměnit se v přítulného koně. Kdo si na něj nasedl, toho odvezli kus cesty, zaběhli do vody a proměnili se zase ve vodníka. Vykoupaný jezdec pak musel zpátky pěšky. Hastrman pak seděl někde na vyvýšené skále a klokotavě se smál svému žertu. Běda však tomu, kdo neuměl plavat. Ten se mohl i utopit.
(Zdroj: J. Kotrejch)


Zvídaví páni

Fasáda kácovského zámku je prolomena okny, z nichž je několik slepých. V jednom takovém okně věže je v prvém poschodí vymalována dáma s psíkem. To je prý sama kněžna Anna Marie Františka Toskánská.  Nad ní je vikomt v paruce. Dalších šest dvořanů je vidět u vstupu do zámku. Jejich pohledy měly připomínat sloužícím, že vrchnost sleduje, jak plní svoje povinnosti. Dlouhá chodba spojující zámek s kostelem byla dříve podepřena pouze pilíři. Teprve později byl meziprostor vyzděn. Vymalovaní dvořané tak přišli o možnost sledovat, co se děje v přilehlém poplužním dvoře.
(Zdroj: O. Zouplna)

Sepsal:  František Procházka


XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018