Kácov v literatuře                                                                                 

Prosté podání informace je nejstarším slohovým útvarem o Kácově. Tuto formu má literární záznam v „Pamětech“ Mikuláše Dačického z Heslova z r. 1616. Uvádí, že kočí Daněk z Kutné Hory chtěl u Kácova odvážným způsobem přejet řeku a utopil přitom nejen koně, Dorotu Vackovou a její dvě děti, které převážel, ale i sám sebe. Druhou takovou zprávou je vzpomínka Antonie Kavalírové, vdovy po zakladateli sklářské hutě v Sázavě. Ve svých „Pamětech babičky Kavalírové“     z r. 1859 líčí stěhování rodiny v r. 1830 z Pohledu u Havlíčkova Brodu do Ostředku u Benešova. Popisuje riskantní přejezd kápovského mostu, jemuž velká voda a ledy vzaly před velikonocemi všechny pilíře a most se opíral jen o dva konce. I když se most otřásal, podařilo se formanovi veškerý majetek převést na druhou stranu. Forma informačních zpráv se nevyčerpala ani v nedávné minulosti. Tak Jaroslav Foglar (matka J. Foglara se narodila v Kácově) ve knize „Život v poklusu“ uvádí, že  v r. 1943 organizoval tábor Zlatého údolí v zdevastovaných sokolských ubikacích u Ledče nad Sázavou. Stavbu zruinovala německá Hitlerjugend a poté se odstěhovala do dalšího tábora ke Kácovu (zabraná YMCA). Josef Frolík, označovaný za jednoho z nejvýznamnějších politických přeběhlíků po druhé světové válce, ve své knize „Špion vypovídá“ (1979) popisuje stav bezpečnostní situace v Rakousku v padesátých letech. Píše o tom, jak si rakouský důstojník, agent československé rozvědky, koupil v Kácově u Sázavy vilu a jezdil sem trávit z Vídně víkendy. V r. 1990 vyšla publikace „Kolínsko“, která obsahuje údaje o odbojové činnosti Františka Kareše, občana Kácova, popraveného nacisty za II. světové války. Za vinu mu bylo dáváno šíření ilegálního tisku, shromažďování zbraní a organizace odporu. O likvidaci této odbojové skupiny v r. 1942 se zmiňuje i práce V. Součka a Z. Žíly „Zruč nad Sázavou. V Boji za svobodu.“, z r. 1946. Brožuru vytiskla tiskárna            V. Zákravského v Kácově a Jana Vostatka v Ledči nad Sázavou. Drobné zprávy o Kácovou se objevují i v literatuře zahraničních autorů. Jméno Kácova tam však nalezneme až po úpornějším hledání, protože je obvykle zkomoleno. Např. Kasov namíst Kácov v knize J. Tularda: Napoleon II. z r. 1992.
 

Národní bibliografie článků

Tato databáze volně dostupná na internetových stránkách Národní knihovny obsahuje záznamy o hodnotných článcích vydávaných na území ČR od r. 1989 po současnost. Databáze obsahuje údaje o více jak 100 článcích o Kácovu, mimo jiné i data o článcích Jaroslava Daneše týkajících se francouzských válečných zajatců držených v Kácově a v Psářích během poslední světové války a o událostech v památném roce 1945 zpracované na základě deníkových zápisků autora.
 
 
Dějepisné a vlastivědné záznamy
 
Dějepisné a vlastivědné odborné záznamy o Kácovu tvoří rozsáhlou samostatnou část představovanou díly N. Vlasáka,      F. Beneše, A. Zavadila, G. V. Svobody, V. V. Tomka, A. Sedláčka a dalších, od které v tomto přehledu odhlížíme.
 
 
Turistické popisy
 
Prvním takovým popisem je popis o putování malíře E. Herolda Posázavím (Malebné cesty po Čechách. Sázava. Světozor, 1872.) Právě E. Herold zaznamenal vyprávění staré rybářky o koženém mostě na Pustém hradě u Kácova.                      Je pravděpodobné, že se ale jednalo se o košenný most – most z košin a hatí. Další práci představuje Výlet na Sázavu od  J. D. Konráda (Květy, 1887). Východiskem popisu jsou Strančice, protože vlakové spojení Čerčany – Světlá ještě neexistovalo. Cesta poutníků do Kácova vedla z Českého Šternberka přes Vranice. Cestování pěšky bylo tehdy obvyklé. Tak autor uvádí setkání s mladou ženou, která vyšla ráno z Vranic, spěchala do Kácova a pak směřovala přes Divišov na vlak do Benešova, aby byla večer v Praze ve službě. Ojedinělý dobový popis Kácova určený návštěvníkům podal odborný učitel a starosta městečka Karel Nejepínský v týdeníku Hlasy od Želivky a Sázavy s názvem „Městečko Kácov nad Sázavou, krásné výletní místo“, v r. 1928. Práce o 16 stranách vyšla i jako samostatný tisk a obsahuje obsáhlou informaci o činnosti obchodníků a řemeslníků v Kácově. Obdobná publikace vyšla v r. 1936 pod redakcí Františka Beneše. V r. 1930 byla v Kácově uspořádána výstava, ke které vyšel prospekt „Hospodářská výstava v Kácově“. Tato brožura byla vytištěna v tiskárně J. Zbořila v Kácově a obsahuje kromě odborných článků i inzeráty více jak padesáti fi rem z Kácova a okolí. Turistické informace se objevovaly v cestovních příručkách, průvodcích, seznamech hotelů nebo ubytování. I zde můžeme narazit na zajímavé údaje. Tak publikace „Československo. Průvodce“ z r. 1976 označila v období hlubokého socialismu, kdy musely být likvidovány i jakékoli bývalé živnostenské nápisy, název hotelu na náměstí podle zaměstnance podniku „Jednota“ Vladimíra Jiruše jako hotel s názvem „U Jirušů“.
 
 
Vyprávění
 
Nejrozsáhlejší vyprávění z Kácova a okolí představují práce novináře a spisovatele Václava Vlčka, rodáka zeStřechova. Jde zejména o knihu „Budu-li sedlákem?“ (1900) zaznamenávající autorův vstup do školy, účast na bohoslužbách nebo nakupování v Kácově. Ale i další paměti „V Budečské škole“ začínají setkáním s rodinou Zelenkovou z mlýna u kácovského Chobota. Vedle toho se Kácov stal i dějištěm románů V. Vlčka „Setník Halaburd“ (Kácov je označen jako Kosobudy) a „Sněhy a ledy“. Úryvek z této knihy pod názvem „Jak se šel Václav Vlček ze Střechova do Kácova v zimě pro lineár“ vyšel v časopise pod Blaníkem v roce 1928 – 1929, v reprintu v roce 2011 a je dostupný na internetu. Vypráví o tom, jak spisovatel chodil do školy ze Střechova do Kácova a toužil po pěkném pravítku. Jeho kamarád, jehož otec byl truhlář, mu slíbil, že mu ho přinese. Z práce „Sněhy a ledy“ čerpá i M. Navrátil ve své stati „Idyla na škole kácovské“ uveřejněná v časopise Pod Blaníkem v roce 1931 – 1932, kde popisuje seznámení rodičů kápovské rodačky A. Vlčkové, manželky V. Vlčka. Vlčkovy knihy byly ve své době populární a vycházely zpravidla v několika vydáních. Autor nebyl se svou prací stále spokojen a jednotlivé kapitoly přepisoval tak, že se osudy některých osob vydání od vydání liší. Dnes je V. Vlček hodnocen jako představitel tzv. ideálního realismu a jako autor, který připravoval půdu pro příští historický román. F. X. Šalda upozornil, že šlo o dobu, kdy umělecké cíle sledovala poezie a velká část krásné literatury chtěla šířit v lidu národní uvědomění. Kácov se objevuje i v haškovských historkách Zdeňka Matěje Kuděje, lékárníka, cestovatele a spisovatele, „Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůř“ (1927). Je známo, že Hašek se ke všem příběhům, které o něm kolovaly, ochotně hlásil. A i když byly vymyšleny, dobájil je, domyslel a vylepšil. Původně se J. Hašek a Z. M. Kuděj dohodli, že popisy svých cest budou psát společně a každý napíše vždy jednu kapitolu. Cesta do Posázaví uskutečněná Z. M. Kudějem a J. Haškem byla druhou dobrodružnou cestou těchto přátel po českých vlastech a uskutečnila se nejspíš počátkem června 1914. Z. M. Kudějovi bylo tehdy 33 let a J. Haškovi 31 let. Vyprávění začíná v Praze a končí v Ledči nad Sázavou, kdy se cestovatelé vydávají dále ke Kutné Hoře. Při dopravě využívají poutníci vlak, parník, putují pěšky a na povozech. Když dorazí do Rataj nad Sázavou směřují dále do Nového Mlýna, na Zalíbenou a odtud přes Vranice do Kácova. V Kácově zůstanou na nocleh v hospodě na náměstí. S posmutnělým hostinským, který ukvapeně pořídil nepotřebnou rakev, smlouvá J. Hašek o její koupi. (Tato historka se zakládá na pravdě, hostinským byl F. Růžička a domnělým nebožtíkem, kterému nechal restauratér i zvonit umíráčkem, jeho švagr A. Petržílek.) Druhý den navštíví cestovatelé zříceninu staré tvrze a Kácov opustí směrem na Zliv. Tam napadnou J. Haška psi a potrhají mu oděv, ve kterém mu přepečlivá hostinská v Kácově tajně uschovala pár jitrnic na cestu. Další osudy poutníků se již odehrávají na cestě k Holšicům a ke Zruči. Mezi autory, kteří tvořili o Kácově, je řazen i spisovatel Jan Vrba, který sepsal knihu „Sázava“ obsahující 15 povídek. Soubor je uveden chvalozpěvem na tichou, melancholickou, ale i bouřící Sázavu. Literární historici řadí tuto knihu do skupiny děl J. Vrby z lesnického prostředí, z prostředí myslivců, pytláků a dřevorubců. Jan Vrba pracoval v lesním úřadě ve Zruči nad Sázavou a v Kácově po vypuknutí I. světové války. Knihu „Sázava“ vydal v r. 1918. V r. 1930 vychází druhý sborník francouzských legionářů „Československá legie ve Francii“. Obsahuje práci J. Šuraje: „Za bratrem Klímou“, která je vzpomínkou na Františka Klímu z Kácova, příslušníka 22. čs. Střeleckého pluku (pěšího pluku aragonského). Když na frontě u Vouziers zachytil zprávu o vítězné revoluci 28. října 1918, šel ji osobně zvěstovat na přední linii. Při návratu do štábu pluku v Moulin Toupet jej zabil dělostřelecký granát. Karel Kolman (1892 – 1962), člen Českobratrské církve evangelistické žijící v Trhovém Štěpánově, uveřejnil v letech 1937 až 1938 na pokračování v časopise Pod Blaníkem povídku „Mladí exulanti“ z třicetileté války. Ústřední postavou příběhu je jednak Johanka Čejková, vdova po rytíři Karlu Čejkovi na Kácově a Zdislavicích pobývající v exilu v saském Pernu u Drážďan a vzpomínající na šťastné dny na kácovském zámku, a jednak její dva synové. Obě děti jsou zadržovány v Čechách jezuity: podaří se jim ale uprchnout a rodina exulantů se v cizině šťastně shledá. Z Kácova je autorem učiněno sídlo Jednoty bratrské v Posázaví. (Žádné historické důkazy o takové orientaci utrakvistů a protestantů z rodu Čejků v Kácově ani o existenci zámku v době Čejků nejsou k dispozici.) V rámci vyprávění se Kácov objevuje jako místo vydání knihy Lva Peléna (vl. jm. V. Kozák). Fantastické příběhy jako např. „Zajatec sněžného muže“ (1993) byly vydány vlastním nákladem. V r. 2009 vyšla kniha J. Klempery „Příběh velkovévodkyně Toskánské“. Jádrem příběhu je vztah velkovévodkyně ke svému druhému manželovi Ginu Gastovi z rodu Medici. V době, kdy velkovévodkyně koupila kácovské panství, manželé již žili odděleně. Proto jsou zmínky o Kácově v knize pouze okrajové.
 
                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                     Zpracoval Dr. František Procházka
 
 
101 let od cesty Z. M. Kuděje a J. Haška Posázavím aneb
kdo byl domnělým kácovským nebožtíkem
 
Tato historka se zakládá na pravdě, hostinským byl F. Růžička a domnělým nebožtíkem,                                                 kterému nechal restauratér i zvonit umíráčkem, jeho švagr A. Petržílek.
 
Sepsal: František Procházka, 2015

 

 


XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018