Hříšní lidé kácovští                                                                            

 

Jak Pavlína Leopoldová z Kácova chtěla zbohatnout

Někdejší majitel panství Prčice a Uhřice u Příbrami pan Jan Vít Malowetz se zamiloval do dcery chudého uhřického učitele Jiřího Olivy a oženil se s ní.  Ve své závěti odkázal celý svůj majetek milované manželce. Paní Malowetzová se ale znova vdala a stala se Malowetzovou-Burkovou. Nový pán Karel Burka ale hospodařil tak, že obě panství přišla v r. 1834 do dražby. Novým držitelem panství se stal posléze rod Eisensteinů. 

Bývalá majitelka Malowetzová-Burková slíbila kdysi členům své rozvětvené rodiny, že na ně všechny bude ve své závěti pamatovat a svůj majetek mezi ně rozdělí. Ti si to dobře zapamatovali a dlouho po její smrti se vytrvale domáhali u nového majitele Bedřicha z Eisensteinů svých domnělých nároků. Jeden z členů rodu Olivů došel až na prčický zámek a tam nového majitele během své návštěvy v r. 1895 stloukl. I když byl za to odsouzen, ostatní členy rodiny to od jejich přesvědčení neodradilo.

Snad aby měl konečně klid, dal nový majitel čas od času některému z vytrvalých žadatelů nějakou zlatku. To Pavlínu Leopoldovou z Kácova, která patřila do širší rodiny, jen utvrdilo v jejím přesvědčení o jejích spravedlivých nárocích na opomíjený majetek. I když neuměla psát, sehnala písařku a nadiktovala jí spolu s další uchazečkou, svojí sestrou, dopis určený Bedřichovi z Eisensteinů.

V listu jej vybízely, aby se s dědici po zemřelé paní Malowetzové-Burkové řádně vyrovnal, jinak že proti němu zakročí. Nikoli soudně, ale všichni z rodu se přestěhují natrvalo do svého prčického zámku a jeho shodí z okna. To aby se vzpamatoval. A všude napíší, jak užívá majetek, který patří dědicům zemřelé paní Malowetzové-Burkové. Toho všeho ale ať si raději nepřeje. A aby dodali listu vážnost, připojili i podpisy i dalších členů rodiny bez jejich vědomí.

Panu Bedřichovi z Eisensteinu došla trpělivost a předal výhružné psaní četnictvu. To zahájilo pátrání a věc dospěla až k soudu. Tam dostala Pavlína Leopoldová z Kácova trest žaláře za zločin veřejného násilí v délce jednoho měsíce zostřený dvěma posty. Stejně jako její sestra. Tak se stalo v r. 1898.

 

Případ nájemného vraha z Kácova

Na četnickou stanici v Kácově se v r. 1934 dostavil nezaměstnaný kovář Jaroslav Štecher z Kácova a oznámil, že byl najat, aby zavraždil Boženu Stangerovou, švagrovou velkostatkáře Roberta Stangera z obce Horka nad Sázavou. Nájemnou vraždu měl zprostředkovat jistý Kučera za odměnu 15 000,- Kč. Vražda měla být provedena nenápadným způsobem – poškozením brzd u auta nebo podáním jedu do mléka. V případě, že by Božena Stangerová zemřela, celý velkostatek by pak připadl Robertovi Stangerovi.

Kromě slíbené peněžité odměny měl také Jaroslav Štecher z Kácova slíbeno stálé místo hlídače v zámku Horka nad Sázavou. Správce zámku ale zjistil, že Štecher je bývalý trestanec a násilnický člověk, který si již odseděl dvanáctiletý trest za veřejné násilí na Slovensku a na místo hlídače na zámku jej nedoporučil. Když se to Štecher dozvěděl, celou věc o zosnování zločinu oznámil četnictvu. A Božena Stangerová obdržela anonymní dopis, že má být zavražděna.

Četnictvo zahájilo pátrání a podezření se postupně potvrzovala. Aféra hýbala celým Posázavím. Robert Stanger, velkostatkář, se při zatčení zhroutil a nebyl schopen žádného dalšího jednání. Tvrdil jen, že s vyšetřovanými jednal jen o zajištění důkazů o nevěře své švagrové.

V samotném Kácově vyvolal ještě Jaroslav Štecher výtržnost v domě svého bratra, u kterého bydlel. Ten se s ním po vypuknutí aféry rozešel. Štecher bratrovi vyhrožoval strašlivou pomstou, že až bude mít svatbu, vyhodí všechny shromážděné v domě dynamitem do povětří. Štecher měl přitom opravdu přístup k výbušnině v blízkém kamenném lomu. Při výtržnosti robil okno, poranil se a musel být převezen k ošetření do nemocnice. Ze strachu předala celá rodina věc k šetření četnictvu. 

Jaroslav Štecher byl jako korunní svědek ponechán dosud na svobodě. Protože ale výtržnictvím v Kácově porušil podmínku předčasného propuštění z osmnáctiletého trestu, bylo navrženo, aby z nemocnice putoval do vězení na zbylých šest let.    A četnictvo ho pro jistotu již začalo hned v nemocnici hlídat.

 

Jak Josef Beleda z Kácova o rozum přišel

V r. 1935 žila v Kácově rodina Beledů. Jeden syn Bedřich zde pracoval jako zemědělský dělník, další Josef se odstěhoval   a byl čalouníkem v Praze na Žižkově.

V květnu toho roku došlo v Praze na Starém Městě k vloupání do známého kožešnického závodu firmy J. Feuermann v Michalské ulici, kde bylo odcizeno přes dvě stě kožešin – bizamové sukně, persiány, virginské vydry, stříbrné lišky a další v ceně přes 250 000,- Kč.

Netrvalo dlouho a kolínští četníci vypátrali úkryt ukradených kožešin a v Kácově zatkli Bedřicha Beledu. Ten se brzy doznal, že kožešiny odcizil jeho bratr s kumpány ze Žižkova v Praze. Lup uložili u rodičů v domě v Kácově, ale po dvou dnech ho přestěhovali do Dolních Krůt na Kolínsku k dalším příbuzným. Tam byla také většina kožešin zajištěna.

Četníci pochytali téměř všechny účastníky loupeže ze Žižkova. Bylo zjištěno, že hlavní část loupeže provedl čalouník Josef Beleda a strojní zámečník, kasař J. Bajer.  Další z tlupy hlídal, jiný pak fungoval coby spojka zajišťující odvoz lupu. V celé sestavě chyběl už jen hlavní účastník loupeže – Josef Beleda z Kácova. Toho nemohli nikde najít.

Až si detektivové povšimli hlášení z Václavského námětí v Praze. Tam se objevil zřejmě choromyslný muž, který zde pobíhal, pokřikoval, válel se po zemi.  Neměl u sebe žádné doklady, všechny monogramy v šatech měl vypárané. Zajištěný muž se choval zcela jako choromyslný a byl převezen do Bohnic do blázince. Příliš se ale podobal hledanému Josefu Beledovi z Kácova. Tak si pro něj detektivové došli a zjistili, že čerstvý chovanec je totožný s hledaným čalouníkem. Pak již jen čekali na odborné vyšetření potvrzující, že hledaný je simulant.

 

Ani policejní pes Bora už nezachytil stopu

V Kácově na nábřeží Sázavy ve stráni vedle pivovaru si nechal postavit vilu JUDr. Antonín Šenkýř. Byl ministerský rada a šéf prezidia ministerstva obchodu v třicátých letech minulého století. Dnes je po něm pojmenováno nábřeží pod zámkem s nádherným výhledem na stráně ke Zlivi. Vila stále patří k nejvýstavnějším objektům na nábřeží. Ve vládních ročenkách uváděla jeho choť Zdeňka Picková, že v letních měsících v červenci a srpnu nejsou k zastižení v Praze ve své vile v milionářské čtvrti Bubenči, ale v Kácově nad Sázavou.

I stalo se, že v listopadu r. 1929 byla zpozorována ve vile na nábřeží v Kácově krádež. Pachatelé, kteří byli patrně dva, si otevřeli paklíčem dvířka do zahrady, k nimž vede cesta k Sázavě, a podobně postupovali i u dveří do vily. Lupiči odcizili množství prádla, peřin, záclon a šatstva asi v hodnotě 5 000,- Kč. Nezajištěný skleník s různými drahými příbory a i uzamčené skříně s letním šatstvem nechali bez povšimnutí. Na pískové cestě nalezly četníci stopy střevíců dvou mužů.

Protože byla krádež spáchána již několik dní před odhalením, nezachytil ani policejní pes Bora, vedený strážmistrem        J. Boudou, už žádnou stopu.

Případ zůstal otevřen, není zpráv o tom, že by pachatelé byli někdy dopadeni. Tak zůstal tento hřích v Kácově zřejmě nepotrestán.

 

Sepsal František Procházka

Dle dobového tisku

 

 

 

 

 

 

 


XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020